Veľká večiereň s liturgiou Bazila Veľkého 31.3.

Jeréj: Blahosloveno carstvo, Otca, i Syna, i svjataho Ducha, nyňi i prisno, i vo viki vikov. (ášče že ňísť jeréja moľáščasja, načinájem: Molítvami svjatých otéc nášich, Hóspodi Iisúse Christé Bóže náš, pomíluj nás. )

I mý: Amíň.

Sláva Tebí Bože náš, sláva Tebí.

Carjú nebésnyj, uťišiteľu, dúše ístiny, íže vezďí sýj i vsjá ispolňájaj, sokróvišče blahích i žízni podáteľu, priidí i vselísja v ný, i očísti ný ot vsjákija skvérny, i spasí, bláže, dúšy náša.

Svjatýj Bóže, svjatýj krípkij, svjatýj bezsmértnyj, pomíluj nás. (3x)

Sláva Otcú, i Sýnu, i Svjatómu Dúchu.

I nýňi i prísno, i vo víki vikóv, amíň.

Presvjatája Tróice pomíluj nás: Hóspodi, očísti hrichí náša: Vladýko, prostí bezzakónija náša: svjatýj, posití, i iscilí némošči náša, ímene Tvojehó rádi.

Hóspodi, pomíluj. (3x)

Sláva Otcú, i Sýnu, i Svjatómu Dúchu.

I nýňi i prísno, i vo víki vikóv, amíň.

Ótče naš, íže jesí na nebesích, da svjatítsja ímja Tvojé, da priídet cárstvije Tvojé: da búdet vóľa Tvojá, jáko na nebesí i na zemlí. Chľíb náš nasúščnyj dážď nám dnés, i ostávi nám dólhi náša, jákože i mý ostavľájem dolžnikóm nášym: i ne vvedí nás vo iskušénije, no izbávi nás ot lukávaho.

Jeréj: Jáko tvojé jesť cárstvo, i síla, i sláva, Otcá i Sýna, i Svjatáho Dúcha, nýňi, i prísno, i vo víki vikóv.

Amíň.

Hóspodi, pomíluj. (6x)

Hóspodi, pomíluj. (6x)

Sláva Otcú, i Sýnu, i Svjatómu Dúchu.

I nýňi i prísno, i vo víki vikóv, amíň.

Priidíte, poklonímsja carévi nášemu Bóhu.

Priidíte, poklonímsja, Christú, carévi, nášemu Bóhu.

Priidíte, poklonímsja, i pripadém samomú Hóspodu Iisúsu Christú, carévi i Bóhu nášemu.

Psalóm 103.

Blahosloví dušé mojá Hóspoda, * Hóspodi Bóže moj, vozvelíčilsja jesí ziló. - Vo ispovídanije i vo veleľípotu obleklsja jesí, * oďijájsja svítom jako rízoju. - Prostirájaj nébo jako kóžu, * pokryvájaj vodámi prevýspreňaja svojá. - Polahájaj óblaki na voschoždénije svojé, * choďáj na krylú vítreňu. - Tvorjáj ánheli svojá dúchi, * i sluhí svojá plámeň óhnennyj. - Osnovájaj zémľu na tvérdi jejá, * ne preklonítsja vo vík víka. - Bézdna, jako ríza oďijánije jejá, * na horách stánut vódy. - Ot zapreščénija tvojehó pobíhnut, * ot hlása hróma tvojehó ubojátsja. - Voschóďat hóry, i nischóďat poľá v místo, * jéže osnovál jesí im. - Preďíl položíl jesí jehóže ne préjdut, * nižé obraťátsja pokrýti zémľu. - Posylájaj istóčniki v débrich, * posreďí hór prójdut vódy. - Napajájut vsja zvíri sélnyja, * ždút onáhri v žáždu svojú. - Na tich ptícy nebésnyja privitájut, * ot sredý kámenija daďát hlás. - Napajáj hóri ot prevýsprennych svojích, * ot plodá ďíl tvojích nasýtitsja zemľá. - Prozjabájaj travú skotóm, * i zlák na slúžbu čelovíkom. - Izvestí chľíb ot zemlí, * i vinó veselít sérdce čelovíka. - Umástiti licé jeléjem, * i chľíb sérdce čelovíka ukripít. - Nasýťatsja drevá poľskaja, kédri livánstiji íchže jesí nasadíl, * támo ptícy vozhňizďátsja - Jerodíjevo žilíšče predvodíteľstvujet ími, * hóry vysókija jelénem, kámeň pribížišče zájacem. - Sotvoríl jesí lúnu vo vremená, * sólnce pozná západ svój. - Položíl jesí ťmu i bysť nóšč, * v néjže prójdut vsi zvírije dubrávniji. - Skýmni rykájuščiji voschítiti, * i vzyskáti ot Bóha píšču sebí. - Vozsijá sólnce i sobrášasja, * i v lóžach svojích ľáhut. - Izýdet čelovík na ďílo svojé, * i na ďílanije svojé do véčera. - Jáko vozvelíčišasja ďilá tvojá Hóspodi, vsja premúdrostiju sotvoríl jesí, * ispólnisja zemľá tvári tvojejá. - Sijé móre velíkoje i prostránnoje, * támo hádi íchže ňísť čislá. - Živótnaja málaja s velíkimi, * támo korablí preplávajut. - Zmíj sej, jehóže sozdál jesí ruhátisja jemú, * vsja k tebí čájut, dáti píšču ím vo blahó vrémja. - Dávšu tebí ím soberút, * otvérzšu tebí rúku vsjáčeskaja ispólňatsja bláhosti. - Otvráščšu že tebí licé vozmjatútsja, * otímeši duch ích i isčéznut, i v pérsť svojú vozvraťátsja. - Pósleši dúcha tvojehó i sozíždutsja, * i obnovíši licé zemlí. - Búdi sláva Hospódňa vo víki, * vozveselítsja Hóspoď o ďíľich svojích. - Prizirajáj na zémľu i tvorjáj ju trajstísja, * prikasajájsja horám i dymjátsja. - Vospojú Hospodévi v živoťí mojém, * pojú Bóhu mojemú dóndeže jesm. - Da usladítsja jemú besidá mojá, * áz že vozveseľúsja o Hóspoďi. - Da isčéznut hríšnicy ot zemlí i bezzakónicy, jákože ne býti im, * blahosloví duše mojá Hóspoda. - Sólnce pozná západ svoj, * položíl jesí ťmu i bysť nóšč. - Jáko vozvelíčišasja ďilá tvojá Hóspodi, * vsja premúdrostiju sotvoríl jesí.

Sláva, i nýňi:

Allilúia, allilúia, allilúia. Sláva tebí, Bóže. (3x)

Jeréj že čtét svitílničnyja molítvy.

Molítva pérvaja.

Hóspodi ščédryj i mílostivyj, dolhoterpilíve i mnohomílostive, vnuší molítvu nášu, i vonmí hlásu molénija nášeho, sotvorí s námi známenije vo bláho, nastávi nás na púť Tvoj, jéže chodíti vo ístinňi Tvojéj. Vozveselí serdcá náša, vo jéže bojátisja ímene Tvojehó svjatáho: zané vélij jesí Tý, i tvorjáj čudesá, Tý jesí Bóh jedín, i ňísť podóben Tebí v bozích, Hóspodi: sílen v mílosti, i bláh v kríposti, vo jéže pomoháti, i uťišáti, i spasáti vsjá upovájuščyja vo ímja svjatóje Tvojé.

Jáko podobájet Tebí vsjákaja sláva, čésť i poklonénije, Otcú, i Sýnu, i svjatómu Dúchu, nýňi i prísno, i vo víki vikóv, amíň.

Molítva vtorája.

Hóspodi, da ne járostiju Tvojéju obličíši nás, nižé hňívom Tvojím nakážeši nás, no sotvorí s námi po mílosti Tvojéj, vračú i iscilíteľu dúš nášich. Nastávi nás ko pristánišču choťínija Tvojehó: prosvití óči serdéc nášich v poznánie Tvojejá ístiny: i dáruj nám próčeje nastojáščaho dné mírnoje i bezhríšnoje, i vsé vrémja životá nášeho, molítvami svjatýja Bohoródicy, i vsích svjatých.

Jáko Tvojá deržáva, i Tvojé jésť cárstvo, i síla, i sláva, Otcá, i Sýna, i svjatáho Dúcha, nýňi i prísno, i vo víki vikóv, amíň.

Molítva trétija.

Hóspodi, Bóže náš, pomjaní nás hríšnych i nepotrébnych ráb Tvojích, vnehdá prizyváti nám svjatóje poklaňájemoje ímja Tvojé, i ne posramí nás ot čájanija mílosti Tvojejá: no dáruj nám, Hóspodi, vsjá jáže ko spaséniju prošénija, i spodóbi nás ľubíti, i bojátisja Tebé ot vsehó sérdca nášeho, i tvoríti vo vsích vóľu Tvojú.

Jáko bláh i čelovikoľúbec Bóh jesí, i Tebí slávu vozsylájem, Otcú, i Sýnu, i svjatómu Dúchu, nýňi i prísno, i vo víki vikóv, amíň.

Molítva četvértaja.

Nemólčnymi písňmi, i neprestánnymi slavoslovléňmi ot svjatých síl vospivájemyj, ispólni ustá náša chvalénija Tvojehó, jéže podáti velíčestvije ímeni Tvojemú svjatómu: i dážď nám učástije, i nasľídije so vsími bojáščimisja Tebé ístinnoju, i chraňáščimi zápovidi Tvojá, molítvami svjatýja Bohoródicy, i vsích svjatých Tvojích.

Jáko podobájet Tebí vsjákaja sláva, čésť i poklonénije, Otcú, i Sýnu, i svjatómu Dúchu, nýňi i prísno, i vo víki vikóv, amíň. Amen.

Molítva pjátaja.

Blahoslovén jesí, Hóspodi Bóže vsederžíteľu, svídyj úm čelovíčeskij, svídyj íchže trébujem, mnóho mnóžaje páče néželi prósim, ilí razumivájem. Sám, čelovikoľúbče carjú, vo vsém blahíj, udovlí nás mnóžestvom ščedrót Tvojích, jéže nepostýdnoju sóvistiju prizyváti svjatóje ímja Tvojé: i ne vvedí nás vo iskušénije, no izbávi nás ot lukávaho, i smotrénijem Tvojím vsé jéže ko póľzi nášej ustrój.

Jáko podobájet Tebí vsjákaja sláva, čésť i poklonénije, Otcú, i Sýnu, i svjatómu Dúchu, nýňi i prísno, i vo víki vikóv, amíň.

Molítva šestája.

Hóspodi, Hóspodi, prečístoju Tvojéju dlániju soderžáj vsjáčeskaja, dolhoterpjáj na vsích nás, i kájajsja o zlóbach nášich, pomjaní ščedróty Tvojá, i mílosť Tvojú, posití ny Tvojéju bláhostiju, i dážď nám izbižáti i próčeje nastojáščaho dné, Tvojéju blahodátiju, ot razlíčnych kóznej lukávaho, i nenavítnu žízň nášu sobľudí blahodátiju vsesvjatáho Tvojehó Dúcha.

Mílostiju i čelovikoľúbijem jedinoródnaho Tvojehó Sýna, s nímže blahoslovén jesí, so vsesvjatým i blahím i životvorjáščim Tvojím Dúchom, nýňi i prísno, i vo víi vikóv, amíň.

Molítva sedmája.

Bóže velíkij i dívnyj, neizrečénnoju bláhostiju i bohátym prómyslom upravľájaj vsjáčeskaja, i mirskája nám blahája darovávyj: i sporučívyj nám obiščánnoje cárstvo, darovánnymi nám blahími: sotvorívyj ný i dné mimošédšuju čásť ot vsjákaho uklonítisja zlá: dáruj nám i próčeje neporóčno soveršíti pred svjatóju slávoju Tvojéju, píti Ťá jedínaho blaháho i čelovikoľubívaho Bóha nášeho.

Jáko Tý jesí Bóh náš, i Tebí slávu vozsylájem, Otcú, i Sýnu, i svjatómu Dúchu, nýňi i prísno, i vo víki vikóv, amíň.

Molítva osmája.

Bóže velíkij i výšnij, jedín imijáj bezsmértije, vo svíťi živýj nepristúpňim, vsjú tvár premúdrostiju sozdávyj, razďilívyj meždú svítom i meždú ťmóju, i sólnce položívyj vo óblasť dné, lunú že i zvízdy vo óblasť nóšči: spodóbivyj nás hríšnych i v nastojáščij čás predvaríti licé Tvojé vo ispovídaniji, i večérneje Tebí slavoslóvije prinestí: sám, čelovikoľúbče, isprávi molítvu nášu jáko kadílo pred Tobóju, i priimí jú v voňú blahouchánija: podážď že nám nastojáščij véčer, i prichoďáščuju nóšč mírnu: oblecý ny orúžijem svíta: izbávi ný ot strácha noščnáho, i vsjákija véšči vo ťmí prechoďáščija: i dážď són, jehóže vo upokojénije némošči nášej darovál jesí, vsjákaho mečtánija dijávoľa svobóden. Jéj, Vladýko blahích podáteľu, da i na lóžach nášich umiľájuščesja, pominájem v noščí ímja Tvojé, i poučénijem Tvojích zápovidej prosviščájemi, v rádosti dušévňij vostánem ko slavoslóviju Tvojejá bláhosti: molítvy i molénija Tvojemú blahoutróbiju prinosjášče, o nášich sohrišénijich, i vsích ľudéj Tvojích, jáže, molítvami svjatýja Bohoródicy, mílostiju posití.

Jáko bláh i čelovikoľúbec Bóh jesí, i Tebí slávu vozsylájem, Otcú, i Sýnu, i svjatómu Dúchu, nýňi i prísno, i vo víki vikóv, amíň.

(Diákon ilí jeréj hlahólet jekténiju sijú. Ášče mirján molítsja, hlahólet tokmó:

Hóspodi, pomíluj. (12x) Sláva, i nýňi: )

Mírom Hóspodu pomólimsja.

Lík: Hóspodi, pomíluj. (na jedínom kójemždo prošéniji)

O svýšňim míri, i spaséniji dúš nášich, Hóspodu pomólimsja.

O míri vsehó míra, blahostojániji svjatých Bóžijich cerkvéj, i sojedinéniji vsích, Hóspodu pomólimsja.

O svjaťím chrámi sém, i s víroju, blahohovínijem, i stráchom bóžijim vchoďáščich v óň, Hóspodu pomólimsja.

O svjaťíjšem vselénsťim Archijeréji nášem (ímja rek), Pápi Rímsťim, Hóspodu pomólimsja.

O preosvjaščénňijšem Archijepískopi i Mitropolíťi nášem Kýr (ímja rék), i o bohoľubívim Jepískopi nášem Kýr (ímja rék), čéstňim presvýterstvi, vo Chrisťí dijákonstvi, o vsém príčťi i ľúdech, Hóspodu pomólimsja.

O bohochranímim naróďi nášem, o prederžáščich vlastéch nášich, i o vsém vójinstvi, Hóspodu pomólimsja.

O hráďi sém (ilí O vési séj, ilí O svjaťíj obíteli séj ), vsjákom hráďi, straňí, i víroju živúščich v ních, Hóspodu pomólimsja.

O blahorastvoréniji vozdúchov, o izobíliji plodóv zemných, i vrémeňich mírnych, Hóspodu pomólimsja.

O plávajuščich, putešéstvujuščich, nedúhujuščich, strážduščich, pľinénnych, i o spaséniji ích, Hóspodu pomólimsja.

O izbávitisja nám ot vsjákija skórbi, hňíva i núždy, Hóspodu pomólimsja.

Zastupí, spasí, pomíluj, i sochraní nás, Bóže, Tvojéju blahodátiju.

Presvjatúju, prečístuju, preblahoslovénnuju, slávnuju Vladýčicu nášu Bohoródicu i prisnoďívu Maríju, so vsími svjatými pomjanúvše, sámi sebé i drúh drúha, i vés živót náš Christú Bóhu predadím.

Lík: Tebí, Hóspodi.

Jeréj: Jáko podobájet Tebí vsjákaja sláva, čésť i poklonénije, Otcú, i Sýnu, i svjatómu Dúchu, nýňi i prísno i vo víki vikóv.

Lík: Amíň.

Hóspodi, vozzvách: hlás 1.

Psalóm 140.

Hóspodi, vozvách k tebí uslýši mja, * uslýši mja Hóspodi. * Hóspodi, vozvách k tebí uslýši mja, * voňmí hlásu molénija mojehó, * vnehdá vozváti mi k tebí, uslýši mja, Hóspodi.**

Da isprávitsja molítva mojá * jáko kadílo préd tobóju: * vozďijánije rukú mojéju, * žértva večérňaja, uslýší mjá Hóspodi.**

Položí Hóspodi chranénije ustóm mojím, * i dvér ohraždénija o ustnách mojích. - Ne ukloní sérdca mojehó v slovesá lukávstvija, * nepščeváti viný o hrisích. - So čelovíki ďílajuščimi bezzakónije, * i ne sočtúsja s izbránnymi ích. - Nakážet mjá právednik mílostiju, i obličít mjá, * jeléj že hríšnaho da ne namástit hlavý mojejá. - Jáko jéšče i molítva mojá v blahovolénijich ích, * požérty býša pri kámeni sudijí ích. - Uslýšatsja hlahóly mojá jáko vozmohóša: * jáko tólšča zemlí prosídesja na zemlí, rastočíšasja kósti ích pri áďi. - Jáko k tebí Hóspodi, Hóspodi óči mojí, * na ťá upovách, ne otimí dušu mojú. - Sochraní mjá ot síti, júže sostáviša mí, * i ot soblázn ďílajuščich bezzakónije. - Pádut vo mréžu svojú hríšnicy, * jedín jésm áz dóndeže prejdú.

Psalóm 141.

Hlásom mojím k Hóspodu vozzvách, * hlasóm mojím ko Hóspodu pomolíchsja. - Prolíju préd ním molénije mojé, * pečáľ mojú préd ním vozviščú. - Vnehdá isčezáti ot mené dúchu mojemú, * i tý poznal jesí stezí mojá. - Na putí sém po nemúže choždách, * skrýša síť mňí. - Smotrjách odesnúju i vozhľadách, * i ne bí znájaj mené. - Pohíbe bíhstvo ot mené, * i ňísť vzyskajáj duší mojejá. - Vozzvách k tebí Hóspodi rích: * tý jesí upovánije mojé, čásť mojá jesí na zemlí žívych. - Voňmí moléniju mojemú, * jáko smiríchsja ziló. - Izbávi mjá ot hoňáščich mjá, * jáko ukripíšasja páče mené.

Stích 10: Izvedí iz temnícy dúšu mojú, ispovídatisja ímeni tvojemú.

Stích 9: Mené ždút právednicy, dóndeže vozdási mňi.

Stích 8: Iz hlubiný vozvách k tebí Hóspodi, Hóspodi uslýši hlas moj.

voskrésny, hlás 1: Večérnija náša molítvy prijimí svjatýj Hóspodi, i podážď nám ostavlénije hrichóv, jáko jedín jesí javléj v míri voskresénije.

Stích 7: Da búdut úši tvojí vnémľušči hlásu molénija mojehó.

Obydíte ľúdije Sijón, i obymíte jehó, i dadíte slávu v ném voskrésšemu iz mértvych: jáko tój jésť Bóh náš, izbavléj nás ot bezzakónij nášich.

Stích 6: Ašče bezzakónija nazriši Hóspodi, Hóspodi kto postojít, jáko u tebé očiščénije jesť.

Prijidíte ľúdije vospojím, i poklonímsja Christú, slávjašče jehó iz mértvych вoskresénije: jáko tój jésť Bóh náš, ot lésti vrážija mír izbavléj.

Stích 5: Imené rádi tvojehó poterpích ťa Hóspodi, poterpí dušá mojá vo slóvo tvojé, upová dušá mojá na Hóspoda.

Strástiju tvojéju Christé, ot strastéj svobodíchomsja, i voskresénijem tvojím iz istľínija izbávichomsja: Hóspodi, sláva tebí.

Íny stichíry samohlásny, velíkija subbóty trí, povtorjájušče jedínu,

Stích 4: Ot stráži útrenija do nóšči, ot stráži útrénija da upovájet Isrájiľ na Hóspoda.

hlás 8: Dnés ád steňá vopijét: úne mňí bjáše, ášče bých ot Maríji róždšahosja ne prijál: prišéd bo na mjá, deržávu mojú razruší, vratá mídnaja sokruší: dúšy, jáže soderžách préžde, Bóh sýj voskresí. Sláva Hóspodi, krestú tvojemú, i voskreséniju tvojemú.

Stích 3: Jáko u Hóspoda mílosť i mnóhoje u ného izbavlénije, i toj izbávit isrájiľa ot vsich bezzakónij jehó.

Dnés ád steňá vopijét: úne mňí bjáše, ášče bých ot Maríji róždšahosja ne prijál: prišéd bo na mjá, deržávu mojú razruší, vratá mídnaja sokruší: dúšy, jáže soderžách préžde, Bóh sýj voskresí. Sláva Hóspodi, krestú tvojemú, i voskreséniju tvojemú.

Stích 2: Chvalíte Hóspoda vsi jazýcy, pochvalíte jehó vsi ľúdije.

Dnés ád steňá vopijét: razrušísja mojá vlásť, prijách mértvaho jáko jedínaho ot uméršich: sehó bo deržáti otňúd ne mohú, no pohubľáju s ním, ímiže cárstvovach: áz imích mertvecý ot víka, no séj [sé] vsích vozdvizájet. Sláva Hóspodi krestú tvojemú, i voskreséniju tvojemú.

Stích 1: Jáko utverdísja mílosť jehó na nás, i ístina Hospódňa prebyvájet vo vík.

Dnés ád steňá vopijét: požérta mojá býsť deržáva, pástyr raspjátsja, i Adáma voskresí: ímiže cárstvovach, lišíchsja, i jáže požróch vozmohíj vsích izblevách. Istoščí hróby raspnýjsja, iznemohájet smértnaja deržáva. Sláva Hóspodi krestú tvojemú, i voskreséniju tvojemú.

Sláva, hlás 6:

Dnéšnij déň tájno velíkij Mojséj proobrazováše, hlahóľa: i blahosloví Bóh déň seďmýj. Sijá bo jésť blahoslovénnaja subbóta, séj jésť upokojénija déň, vóňže počí ot vsích ďíl svojích, jedinoródnyj Sýn Bóžij, smotrénijem jéže na smérť, plótiju subbótstvovav: i vo jéže bí, páki vozvráščsja voskresénijem, darová nám živót víčnyj, jáko jedín bláh, i čelovikoľúbec.

I nýňi, Bohoródičen, hlás 1:

Vsemírnuju slávu ot čelovík prozjábšuju, i Vladýku róždšuju, nebésnuju dvér vospojím Maríju Ďívu, bezplótnych písň, i vírnych udobrénije: sijá bo javísja nébo, i chrám Božestvá: sijá prehraždénije vraždý razrušívši, mír vvedé, i cárstvije otvérze. Sijú úbo imúšče víry utverždénije, pobórnika ímamy iz nejá róždšahosja Hóspoda. Derzájte úbo, derzájte ľúdije Bóžiji: íbo tój pobidít vrahí jáko vsesílen.

Diákon: Premúdrosť, prósti.

Lík: Svíte tíchij, * svjatýja slávy, * bezsmértnaho Otcá nebésnaho, * svjatáho blažénnaho, * Iisúse Christé: * Prišédše sólnca na západ, * víďivše svít večérnij, * pojém Otcá i Sýna i svjatáho Dúcha Bóha. * Dostójin jesí * vo vsja vremená, * pít býti * hlásy prepodóbnými, * Sýne Bóžij, * živót dajáj vsemú míru, * jehóže rádi * vés mír slávit ťa.

Prokímen ne hlahólem, no ábije: Premúdrosť. I načinájet čtéc čténija.

Bytijá čténije.

[Hlavá 1, st. 1-13] V načáľi sotvorí Bóh nébo i zémľu. Zemľá že bé nevídima, i neustrójena, i ťmá verchú bézdny: i Dúch Bóžij nošášesja verchú vodý. I rečé Bóh: da búdet svít: i býsť svít. I víďi Bóh svít, jáko dobró: i razlučí Bóh meždú svítom, i meždú ťmóju. I narečé Bóh svít déň, a ťmú narečé nóšč. i býsť véčer, i býsť útro, déň jedín. I rečé Bóh: da búdet tvérď posreďí vodý, i da búdet razlučájušči posreďí vodý i vodý: i býsť táko. I sotvorí Bóh tvérď: i razlučí Bóh meždú vodóju, jáže bí pod tvérdiju, i meždú vodóju, jáže bí nad tvérdiju. I narečé Bóh tvérď, nébo: i víďi Bóh, jáko dobró. i býsť véčer, i býsť útro, déň vtorýj. I rečé Bóh: da soberétsja vodá, jáže pod nebesém, v sobránije jedíno, i da javítsja súša. i býsť táko: i sobrásja vodá, jáže pod nebesém, v sobránija svojá, i javísja súša. I narečé Bóh súšu, zémľu: i sobránija vód narečé morjá: i víďi Bóh, jáko dobró. I rečé Bóh: da prorastít zemľá býlije travnóe, síjuščeje símja po ródu i po podóbiju, i drévo plodovítoje tvorjáščeje plód, jemúže símja jehó v ném po ródu na zemlí: i býsť táko. I iznesé zemľá býlije travnóe, séjuščeje símja po ródu i po podóbiju, i drévo plodovítoje tvorjáščeje plód, jemúže símja jehó v ném po ródu na zemlí: i víďi Bóh, jáko dobró. I býsť véčer, i býsť útro, déň trétij.

proróčestva Isáijina čténije.

[Hlavá 60, st. 1 - 16.] Svitísja svitísja Jerusalíme, prijíde bo tvój svít, i sláva Hospódňa na tebí vozsijá. Sé ťmá pokrýjet zémľu, i mrák na jazýki, na tebí že javítsja Hospóď, i sláva jehó na tebí úzritsja. I pójdut cárije svítom tvojím, i jazýcy svítlostiju tvojéju. Vozvedí ókrest óči tvojí, i vížď sobránaja čáda tvojá: sé prijidóša vsí sýnove tvojí izdaléča, i dščéri tvojí na rámich vózmutsja. Tohdá úzriši, i vozráduješisja, i ubojíšisja, i užásnešisja sérdcem, jáko priložítsja k tebí bohátstvo morskóje, i jazýkov i ľudéj. I prijídut k tebí stadá veľbľúd, i pokrýjut ťá veľbľúdi madijámstiji i hefárstiji: vsí ot Savý prijídut, nosjášče zláto, i liván prinesút, i kámeň čésten, i spasénije Hospódne blahovozvisťát. I vsjá óvcy kidárskija soberútsja tebí, i ovní naveóthstiji prijídut k tebí, i voznesútsja prijátnaja na žértvennik mój, i dóm molítvy mojejá proslávitsja. Kíji súť, íže jáko óblacy, leťát, i jáko hólubi so ptencý ko mňí? Mené óstrovi ždáša, i korablí tharsíjstiji v pérvych, privestí čáda tvojá izdaléča, i srebró i zláto ích s ními, ímene rádi Hospódňa svjatáho, i za jéže svjatómu Izráilevu slávnu býti. I sozíždut sýnove inoródniji sťíny tvojá, i cárije ích predstojáti búdut tebí: za hňív bo mój porazích ťá, i za mílosť mojú vozľubích ťá. I otvérzutsja vratá tvojá prísno, déň i nóšč ne zatvorjátsja, vvestí k tebí sílu jazýk, i carí ích vedómyja. jazýcy bo i cárije, íže ne porabótajut tí, pohíbnut, i jazýcy zapusťínijem zapusťíjut. I sláva livánova k tebí prijídet, kiparísom, i pévhom, i kédrom, vkúpi prosláviti místo svjatóje mojé, i místo nóh mojích proslávľu. I pójdut k tebí bojáščesja sýnove smirívšich ťá, i razdražívšich ťá, i poklóňatsja sľidám nóh tvojích vsí prohňívavšiji ťá: i narečéšisja hrád Hospódeň, Sijón svjatáho Izráileva. Za sijé, jáko býl jesí ostávlen i voznenavíďin, i ne bí pomohájuščaho tí: položú ťa v rádosť víčnuju, vesélije rodóm rodóv. I isséši mlekó jazýkov, i bohátstvo caréj sňísi, i urazumíješi, jáko áz Hospóď spasájaj ťá, i izbavľájaj ťá Bóh Izráilev.

Ischóda čténije. [Hlavá 12, st. 1-11.]

Rečé Hospóď k Moiséju i Aarónu v zemlí Jehípetsťij, hlahóľa: Mísjac séj vám načálo mísjacej, pérvyj búdet vám v mísjacich ľíta. Rcý ko vsemú sónmu synóv Izráilevych, hlahóľa: v desjátyj mísjaca sehó da vózmet kíjždo ovčá po domóm otéčestv, kíjždo ovčá po dómu. Ášče že málo ích jésť v domú, jáko nedovóľnym býti na ovčá, da vózmet s sobóju sosída blížňaho svojehó po čislú dúš, kíjždo dovóľnoje sebí sočtét na ovčá. ovčá soveršénno, múžesk pól, neporóčno i jedinoľítno búdet vám, ot áhnec i ot kózlišč prijímete. I búdet vám sobľudéno dáže do četvertahonádesjať dné mísjaca sehó: i zakóľut tó vsé mnóžestvo sobóra synóv Izráilevych k véčeru. I prijímut ot króve, i pomážut na obojú podvóju, i na práhach v domích, v níchže sňiďát tóje. I sňiďát mjasá v noščí tój pečéna ohném i oprisnóki s hórkim zélijem sňiďát. Ne sňíste ot ních súrovo, nižé varéno vo voďí, no pečénoje ohném hlavú s nohámi i so utróboju. Ne ostávite ot nehó do útrija, i kósti ne sokrušíte ot nehó: ostánki že ot nehó do útra, ohném sožžéte. Síce že sňíste jé: črésla váša prepojásana, i sapózi váši na nohách vášich, i žezlý váši v rukách vášich: i sňíste jé so tščánijem: páscha jésť Hospódňa.

proróčestva Jónina čténije.

[Hl. 1, st. 1-16. Hl. 2, st. 1-3.] Býsť slóvo Hospódne ko Jóňi sýnu Amathíinu, hlahóľa: Vostáni i idí v Ninevíju hrád velíkij: i propovížď v ném, jáko vzýde vópľ zlóby jehó ko mňí: I vostá Jóna, jéže bižáti v Tharsís ot licá Hospódňa: i sníde vo Joppíju, i obríte korábľ idúšč v Tharsís: i dadé najém svój, i vníde vóň plýti s ními v Tharsís ot licá Hospódňa. I Hospóď vozdvíže vítr vélij na móri, i býsť búrja velíkaja v móri, i korábľ bídstvovaše jéže sokrušítisja. I ubojášasja korabéľnicy, i vozopíša kíjždo k Bóhu svojemú, i izmetánije sotvoríša sosúdov, íže v korablí, v móre, jéže oblehčítisja ot ních: Jóna že sníde vo dnó korabľá, i spáše tú, i chrapľáše. I prijíde k nemú kórmčij, i rečé jemú: čtó ty chrápleši? Vostáni, i molí Bóha tvojehó, jáko da spásét ný Bóh, da ne pohíbnem. I rečé kíjždo ko ískrennemu svojemú: prijidíte véržem žrébija, i urazumíjem, kohó rádi jésť zló sijé na nás: i metnúša žrébija, i padé žrébij na Jónu. I ríša k nemú: vozvistí nám, kohó rádi sijé zló na nás, i čtó tvojé ďílanije jésť, i otkúdu hrjadéši, i kámo ídeši, i ot kójeja straný, i ot kíjich ľudéj jesí tý? I rečé k ním: ráb Hospódeň jésm áz, i Hóspoda Bóha nebésnaho áz čtú, íže sotvorí móre i súšu. I ubojášasja múžije stráchom velíkim, i ríša k nemú: čtó sijé sotvoríl jesí? Zané razumíša múžije, jáko ot licá Hospódňa bižáše, jáko vozvistí ím. I ríša k nemú: čtó tebí sotvorím, i utolítsja móre ot nás? zané móre voschoždáše i vozdvizáše páče volnénije. I rečé k ním Jóna: vozmíte mjá, i vvérzite v móre, i utolítsja móre ot vás: ponéže poznách áz, jáko mené rádi volnénije sijé velíkoje na vý jésť. I nuždáchusja múžije vozvratítisja k zemlí, i ne možáchu, jáko móre voschoždáše, i vozdvizášesja páče na ních. I vozopíša k Hóspodevi, i ríša: nikákože Hóspodi, da ne pohíbnem duší rádi čelovíka sehó, i ne dážď na nás króve právednyja: zané tý Hóspodi, jákože voschoťíl, sotvoríl jesí. I vzjáša Jónu, i vverhóša jehó v móre, i prestá móre ot volnénija svojehó. I ubojášasja múžije stráchom velíkim Hóspoda, i požróša žértvu Hóspodevi, i pomolíšasja molítvami. I poveľí Hospóď kítu velíkomu požréti Jónu: i bí Jóna vo črévi kítove trí dní i trí nóšči. I pomolísja Jóna ko Hóspodu Bóhu svojemú ot čréva kítova, I rečé:

molítva: [Hl. 2, st. 4 - 11. Hl. 3, st. 1-10. Hl. 4, st. 1-11.] Vozopích v skórbi mojéj ko Hóspodu Bóhu mojemú, i uslýša mjá: iz čréva ádova vópľ mój, uslýšal jesí hlás mój. Otvérhl mjá jesí v hlubiný sérdca morskáho, i ríki obydóša mjá: vsjá vysotý tvojá, i vólny tvojá na mňí preidóša. I áz rích: otrínuchsja ot óčiju tvojéju: jedá priložú prizríti mí k chrámu svjatómu tvojemú? Vozlijásja na mjá vodá do duší mojejá, bézdna obýde mjá posľídňaja, ponré hlavá mojá v razsíliny hór. Snidóch v zémľu, jejáže verejí jejá zaklépi víčniji: i da vzýdet iz istľínija živót mój k tebí, Hóspodi Bóže mój. Vnehdá skončavátisja ot mené duší mojéj, Hóspoda pomjanúch, i da prijídet k tebí molítva mojá k chrámu svjatómu tvojemú. Chraňáščiji sújetnaja i lóžnaja, mílosť svojú ostáviša. Áz že so hlásom chvalénija i ispovídanija požrú tebí, jelíka obiščách, vozdám tebí vo spasénije mojé Hóspodevi. I poveľí Hospóď kítovi, i izvérže Jónu na súšu. I býsť slóvo Hospódne ko Jóňi vtoríceju, hlahóľa: Vostáni, i idí v Ninevíju hrád velíkij, i propovížď v ném po própovidi préždnej, júže áz hlahólach tebí. I vostá Jóna, i íde v Ninevíju, jákože hlahóla Hospóď: Ninevía že bjáše hrád velík Bóhu, jáko šéstvija putí tréch dnéj. I načát Jóna vchodíti vo hrád, jáko šéstvije putí dné jedínaho, i propovída i rečé: ješčé trí dní, i Ninevíja prevratítsja. I vírovaša múžije ninevíjstiji Bóhovi, i zapovídaša póst, i oblekóšasja vo vrétišča ot velíka ích dáže do mála ích. I dójde slóvo k carjú ninevíjskomu, i vostá s prestóla svojehó, i svérže rízy svojá s sebé, i oblečésja vo vrétišče, i síde na pépeľi. I propovídasja, i rečéno býsť v Ninevíji ot carjá i veľmóž jehó, hlahóľuščich: čelovícy i skóti, i volóve, i óvcy da ne vkúsjat ničesóže, ni da pasútsja, nižé vodý da pijút. I oblekóšasja vo vrétišča čelovícy, i skóti, i vozopíša priľížno k Bóhu: i vozvratísja kíjždo ot putí svojehó lukávaho, i ot neprávdy súščija v rukách ích, hlahóľušče: Któ vísť, ášče raskájetsja i umolén búdet Bóh, i obratítsja ot hňíva járosti svojejá, i ne pohíbnem, I víďi Bóh ďilá ích, jáko obratíšasja ot putéj svojích lukávych: i raskájasja Bóh o zľí, jéže hlahólaše sotvoríti ím, i ne sotvorí. I opečáľisja Jóna pečáľiju velíkoju, i smutísja. I pomolísja ko Hóspodu, i rečé: o Hóspodi, ne sijá li úbo slovesá mojá, jáže hlahólach, ješčé súšču mí na zemlí mojéj? Sehó rádi predvarích bežáti v farsís, zané razuméch, jáko mílostiv tý jesí i ščédr, dolhoterpelív i mnohomílostiv, i kájajsja o zlóbach [čelovíčeskich] I nýňi Vladýko Hóspodi, prijimí dúšu mojú ot mené, jáko úne mí umréti, néželi žíti. I rečé Hospóď ko Jóňi: ášče ziló opečáľilsja jesí tý? I izýde Jóna iz hráda, i síde prjámo hráda: i sotvorí sebí kúšču, i siďáše pod néju v síni, dóndeže uvídit, čtó búdet hrádu. I poveľí Hospóď Bóh týkvi, i vozrasté nad hlavóju Jóninoju, da búdet síň nad hlavóju jehó, jéže osiníti jehó ot zlých jehó: i vozrádovasja Jóna o týkve rádostiju velíkoju. I poveľí Hospóď Bóh čérviju ránnemu vo útrije, i podjadé týkvu, i ízsše: I býsť vkúpi vnehdá vozsijáti sólncu: i poveľí Bóh vítru znójnu žehúšču, i porazí sólnce na hlavú Jóninu: i malodúšstvovaše, i otricášesja duší svojejá, i rečé: úne mí umréti, néželi žíti. i rečé Hospóď Bóh ko Jóňi: ziló li opečáľilsja jesí tý o týkve? i rečé [Jóna]: ziló opečáľichsja áz dáže do smérti. I rečé Hospóď: tý oskorbílsja jesí o týkve, o néjže ne trudílsja jesí, ni voskormíl jesí jejá, jáže rodísja obnóšč, i obnóšč pohíbe. Áz že ne poščaždú li Ninevíji hráda velíkaho, v némže živút mnóžajšiji, néže dvanádesjať тém čelovík, íže ne poznáša desnícy svojejá, nižé šújcy svojejá, i skóti ích mnózi?

Isúsa navína čténije.

[Hlavá 5, st. 10-15] Opolčíšasja sýnove Izráilevy v halháľich, i sotvoríša páschu v četvertyjnádesjať déň mísjaca ot véčera na zápaďi na póli jerichónskom. I jadóša ot pšenícy zemlí ónoja oprisnóki i nóvaja. V tój déň prestá mánna, povnehdá jadóša ot pšenícy zemlí, i ktomú ne býsť synóm Izráilevym mánny, no jadóša ot plodóv zemlí finíčeskija ~~~~ v ľíto ónoje. I býsť jehdá bjáše Isús u Jerichóna, i vozzrív očíma svojíma, víďi čelovíka stojášča pred ním, i méč jehó obnažén v rucí jehó. i pristupív Isús, rečé jemú: náš li jesí, ilí ot supostát nášich? ón že rečé jemú: áz archistratíh síly Hospódni, nýňi prijidóch [símo.] i Isús padé licém svojím na zémľu, i poklonísja jemú, i rečé: Hóspodi, čtó poveľiváješi rabú tvojemú? I rečé archistratíh Hospódeň ko Isúsu: izzúj sapóh s nohú tvojéju, místo bo na némže tý stojíši svjáto jésť. i sotvorí Isús táko.

Ischóda čténije.

[Hl. 13, st. 20-22. Hl. 14, st. 1-32. Hl. 15, st. 1-19.] Vozdvíhšesja sýnove Izráilevy ot Sokchótha, opolčíšasja vo Othómi pri pustýni. Bóh že voždáše ích, v déň úbo stolpóm óblačnym, pokazáti ím púť, nóščiju že stolpóm óhnennym svitíti ím. I ne oskuďí stólp óblačnyj vo dní, i stólp óhnennyj nóščiju, pred vsími ľuďmí. I rečé Hospóď k Moiséju, hlahóľa: Rcý synóm Izráilevym, i obratívšesja da opolčátsja prjámo pridvóriju, meždú Mahdólom i meždú mórem, prjámo Vejelsepfónu: pred ními opolčíšisja pri móri. I rečét faraón ľúdem svojím o synéch Izráilevych: zabluždájut síi po zemlí, zatvorí bo ích pustýňa. áz že ožestočú sérdce faraónovo, i poženét sozadí ích: i proslávľusja v faraóňi, i vo vsém vóinstvi jehó, i urazumíjut vsí jehípťane, jáko áz jésm Hospóď: i sotvoríša táko. I vozviščéno býsť carjú jehípetskomu, jáko bižáša ľúdije. i prevratísja sérdce faraónovo, i rabóv jehó na ľúdi, i rekóša: čtó sijé sotvoríchom, otpustívše sýny Izráilevy, da ne rabótajut nám? Vprjažé úbo faraón kolesnícy svojá, i vsjá ľúdi svojá sobrá s sobóju. I poját šésť sót kolesníc izbránnych, i vsjá kóni jehípetskija, i tristáty nad vsími. I ožestočí Hospóď sérdce faraóna carjá jehípetskaho, i rabóv jehó, i pohná sozadí synóv Izráilevych: sýnove že Izráilevy ischoždáchu rukóju vysókoju. I pohnáša jehípťane v sľíd ích, i obritóša ích opolčívšichsja pri móri: i vsjá kóni i kolesnícy faraónovy, i kónnicy, i vóinstvo jehó prjámo pridvóriju, protívu Vejelsepfóna. I faraón približášesja: vozzrívše že sýnove Izráilevy očíma, víďiša: i sé jehípťane opolčíšasja v sľíd ích, i ubojášasja ziló. i vozopíša sýnove Izráilevy ko Hóspodu, I rekóša k Moiséju: za jéže ne býti hrobóm vo Jehípťi, izvél jesí nás umertvíti v pustýni: čtó sijé sotvoríl jesí nám, izvédše nás iz Jehípta? Ne séj li bjáše hlahól, jehóže rekóchom k tebí vo Jehípťi, hlahóľušče: ostávi nás, da rabótaem jehípťanom? lúčše bo bjáše nám rabótati jehípťanom, néželi umréti v pustýni séj. Rečé že Mojséj k ľúdem: derzájte, stójte, i zríte spasénije jéže ot Hóspoda, jéže sotvorít nám dnés. ímže bo óbrazom víďiste jehípťan dnés, ne priložité ktomú víďiti ích vo víčnoje vrémja. Hospóď pobóret po vás, vý že umólknite. I rečé Hospóď k Moiséju: čtó vopijéši ko mňí: rcý synóm Izráilevym, i da putešéstvujut. Tý že vozmí žézl tvój, i prostrí rúku tvojú na móre, i rastórhni jé: i da vnídut sýnove Izráilevy posreďí mórja po súchu. I sé áz ožestočú sérdce faraónovo, i vsích jehípťan, i vnídut v sľíd ích, i proslávľusja v faraóňi, i vo vsém vóinstvi jehó, i v kolesnícach, i v kóňich jehó. I uvíďat vsí jehípťane, jáko áz jésm Hospóď, jehdá proslávľusja v faraóňi, i v kolesnícach, i v kóňich jehó. Vzjátsja že ánhel Bóžij choďáj pred polkóm synóv Izráilevych, i pójde sozadí ích: vzjátsja že i stólp óblačnyj ot licá ích, i stá sozadí ích. I vníde posreďí polká jehípetska, i posreďí polká synóv Izráilevych, i stá: i býsť ťmá i mrák, i prijíde nóšč, i ne smisíšasja drúh s drúhom vo vsjú nóšč. Prostré že Mojséj rúku na móre: i vozhná Hospóď móre vítrom júžnym síľnym vsjú nóšč, i sotvorí móre súšu, i razstupísja vodá. I vnidóša sýnove Izráilevy posreďí mórja po súchu: i vodá ím sťiná býsť odesnúju, i sťiná ošújuju. Pohnáša že jehípťane, i vnidóša v sľíd ích, i vsják kóň faraónov, i kolesnícy, i vsádniki posreďí mórja. Býsť že v strážu útrenňuju, i vozzrí Hospóď na pólk jehípetskij v stolpí óhnennom i óblačnom, i smjaté pólk jehípetskij. I svjazá ósi kolesníc ích, i veďáše ích s núždeju. i rekóša jehípťane: bižím ot licá Izráileva, Hospóď bo poborájet po ních na jehípťany. I rečé Hospóď k Moiséju: prostrí rúku tvojú na móre, i da sovokupítsja vodá, i da pokrýjet jehípťany, kolesnícy že i vsádniki. Prostré že Mojséj rúku na móre, i ustróisja vodá ko dňú na místo: jehípťane že bižáša pod vodóju: i istrjasé Hospóď jehípťany posreďí mórja. I obratívšisja vodá, pokrý kolesnícy i vsádniki, i vsjú sílu faraónovu, všédši v sľíd ích v móre, i ne ostá ot ních ni jedín. Sýnove že Izráilevy proidóša po súchu posreďí mórja: vodá že ím sťiná [býsť] odesnúju i sťiná ošújuju. I izbávi Hospóď Izráiľa v déň ón iz rukí jehípetskija: i víďiša sýnove Izráilevy jehípťan izméršich, pri krají mórja. Víďi že Izrájiľ rúku velíkuju, jáže sotvorí Hospóď jehípťanom: i ubojášasja ľúdije Hóspoda, i vírovaša Bóhu, i Moiséju uhódniku jehó. Tohdá vospí Mojséj, i sýnove Izráilevy písň sijú Hóspodevi, i rekóša hlahóľušče:

Čtéc hlahólet: Pojím Hóspodevi:

I pojút na hlás 5: Slávno bo proslávisja.

I čtéc kojemúždo líku stichí predhlahólet:

Koňá i vsádnika vvérže v móre. Pojím Hóspodevi:

I ľúdije na óba líka pojút: Slávno bo proslávisja.

Pomóščnik i pokrovíteľ býsť mňí vo spasénije.

Séj mój Bóh, i proslávľu jehó, Bóh otcá mojehó, i voznesú jehó.

Hospóď sokrušájaj bráni, Hospóď ímja jemú, kolesnícy faraónovy, i sílu jehó vvérže v móre.

Izbránnyja vsádniki tristáty potopí v čermňím móri.

Pučínoju pokrý ích, pohrjazóša vo hlubiňí jáko kámeň.

Desníca tvojá Hóspodi, proslávisja v kríposti.

Desnája tvojá ruká Hóspodi, sokruší vrahí, i mnóžestvom slávy tvojejá stérl jesí soprotívnych.

Poslál jesí hňív tvój, pojadé já jáko stéblije, i dúchom járosti tvojejá razstupísja vodá.

Ohusťíša jáko sťiná vódy, ohusťíša i vólny posreďí mórja.

Rečé vráh: hnáv postíhnu, razďiľú korýsť, ispólňu dúšu mojú, ubijú mečém mojím, hospódstvovati búdet ruká mojá.

Poslál jesí Dúcha tvojehó, pokrý já móre: pohrjazóša jáko ólovo v voďí zéľňij.

Któ podóben tebí v bozích Hóspodi? Któ podóben tebí? Proslávlen vo svjatých, díven v slávi tvorjáj čudesá.

Prostérl jesí desnícu tvojú, požré já zemľá. Nastávil jesí právdoju tvojéju ľúdi tvojá sijá, jáže izbávil jesí.

Uťíšil jesí krípostiju tvojéju vo obíteľ svjatúju tvojú. Slýšaša jazýcy, i prohňívašasja, boľízni prijáša živúščiji v Filistími.

Tohdá potščášasja vladýki jedómstiji, i kňázi moavítstiji, priját já trépet: rastájaša vsí živúščiji v Chanaáňi.

Da napadét na ňá strách i trépet, velíčijem mýšcy tvojejá da okámeňatsja.

Dóndeže prójdut ľúdije tvojí Hóspodi, dóndeže prójdut ľúdije tvojí síji, jáže sťažál jesí.

Vvéd nasadí já v hóru dostojánija tvojehó, v hotóvoje žilíšče tvojé, jéže soďílal jesí Hóspodi, svjatýňu Hóspodi, júže uhotóvasťi rúci tvojí.

Hospóď cárstvujaj víki, i na vík, i ješčé. jehdá vníde kónnica faraónova s kolesnícami i vsádniki v móre: i navedé na ních Hospóď vódu morskúju.

Sýnove že Izráilevy proidóša súšeju posreďí mórja.

Sláva: Pojím Hóspodevi: I nýňi: Pojím Hóspodevi: I posľidí čtéc pojét tóžde: Slávno bo proslávisja.

proróčestva sofónijeva čténije.

[Hlavá 3, st. 8- 15.] Táko hlahólet Hospóď: poterpí mené v déň voskresénija mojehó vo sviďíteľstvo: zané súd mój v sónmišča jazýkov jéže prijáti caréj, jéže izlijáti na ňá hňív mój, vés hňív járosti mojejá: zané ohném rvénija mojehó pojadéna búdet vsjá zemľá. jáko tohdá obraščú k ľúdem jazýk v ród jehó, jéže prizyváti vsím ímja Hospódne, rabótati jemú pod íhom jedíňim. ot konéc rík jethijópskich, prijimú moľáščyja mjá, v razsíjannych mojích prinesút žértvy mňí. V déň ón ne ímaši postydítisja ot vsích načinánij tvojích, ímiže nečéstvoval jesí v mjá: jáko tohdá otimú ot tebé ukorízny dosaždénija tvojehó, i ktomú ne ímaši priložíti veličátisja na horí svjaťíj mojéj. I ostávľu v tebí ľúdi krótki i smirénny, i búdut blahohovíti o ímeni Hospódni. ostáncy Izráilevy, i ne sotvorját neprávdy, i ne vozhlahóľut sújetnych, i ne obrjáščetsja vo usťích ích jazýk ľstív: zané tíji požirújut, i uhňizďátsja, i ne búdet ustrašájaj ích. Rádujsja dščí Sijónova ziló, propovíduj dščí Jerusalímova, veselísja i preukrašájsja ot vsehó sérdca tvojehó, dščí Jerusalímľa: otját Hospóď neprávdy tvojá: izbávil ťá jésť iz rukí vráh tvojích: vocarítsja Hospóď posreďí tebé, i ne úzriši zlá ktomú.

Cárstv trétijich čténije.

[Hlavá 17, st. 8 - 22] Býsť hlahól Hospódeň ko Ilijí, hlahóľa: Vostáni, idí v Saréptu Sidónskuju, i prebúdi támo: sé bo zapovídach támo žeňí vdovíci prepitáti ťá. I vostá, i íde v Saréptu sidónskuju, i prijíde ko vratóm hráda: i sé támo žená vdová sobiráše drová: i vozopí Ilijá v sľíd jejá, i rečé jéj: prinesí nýňi mí málo vodý v sosúďi, i ispijú. I íde vzjáti, i vozopí v sľíd jejá Ilijá, i rečé jéj: prijimí úbo mňí i ukrúch chľíba v rucí svojéj, da jám. I rečé žená: žív Hospóď Bóh tvój, ášče jésť u mené oprisnók: no tókmo hórsť mukí v vodonósi, i málo jeléja v čvánci: i sé áz soberú dvá poľínca, i vnídu, i sotvorjú jé sebí i ďítem mojím, i sňímy jé, i úmrem. I rečé k néj Ilijá: derzáj, vnídi, i sotvorí po hlahólu tvojemú: no sotvorí mi ottúdu oprisnók mál préžde, i prinesí mi: sebí že i čádom svojím da sotvoríši pósľižde. jáko táko hlahólet Hospóď Bóh Izráilev: vodonós mukí ne oskuďíjet, i čvánec jeléja ne umálitsja do dné, dóndeže dást Hospóď dóžď na zémľu. I íde žená, i sotvorí po hlahólu Ilijinú, i dadé jemú, i jadé tój i tá, i čáda jejá. I ot tohó dné vodonós mukí ne oskuďí, i čvánec jeléja ne umálisja, po hlahólu Hospódňu, jehóže hlahóla rukóju Ilijinóju. I býsť po sích, i razboľísja sýn žený hospoží dómu, i bé boľízň jehó kripká ziló, dóndeže ne ostásja v ném dúch jehó. I rečé ko Ilijí: čtó mňí, i tebí, čelovíče Bóžij? všél jesí ko mňí vospomjanúti neprávdy mojá, i umoríti sýna mojehó? I rečé Ilijá k žeňí: dážď mí sýna tvojehó: i vzját jehó ot ňídra jejá, i voznesé jehó v hórnicu, iďíže sám počiváše, i položí jehó na odrí svojém. I vozopí Ilijá ko Hóspodu, i rečé: uvý mňí Hóspodi, sviďíteľu vdový, u nejáže áz nýňi prebyváju, tý ozlóbil jesí jéže umoríti sýna jejá. I dúnu na ótročišča tríždy, i prizvá Hóspoda, i rečé: Hóspodi Bóže mój, da vozvratítsja úbo dušá ótročišča sehó vóň, i býsť táko. I vozopí ótročišč: i svedé jehó s hórnicy v dóm, i dadé jehó máteri jehó. i rečé Ilijá: vížď, žív jésť sýn tvój. I rečé žená ko Ilijí: sé urazumích, jáko čelovík Bóžij jesí tý, i hlahól Hospódeň vo usťích tvojích ístinen.

Proróčestva Isáijina čténije.

[Hl. 61, st. 10- 11. Hl. 62, st. 1-5.] Da vozrádujetsja dušá mojá o Hóspoďi: oblečé bo mjá v rízu spasénija, i odéždeju vesélija [oďíja mjá]: jáko na ženichá vozloží na mjá vinéc, i jáko nevístu ukrasí mjá krasotóju. I jáko zemľá rasťáščaja cvít svój, i jáko vertohrád símena svojá prozjabájet: táko vozrastít Hospóď Hospóď právdu, i vesélije pred vsími jazýki. Sijóna rádi ne umolčú, i Jerusalíma rádi ne popuščú, dóndeže izýdet jáko svít právda mojá, i spasénije mojé jáko svitílo razžžétsja. I úzrjat jazýcy právdu tvojú, i cárije slávu tvojú, i prozovút ťá ímenem nóvym, ímže Hospóď naimenújet jé. I búdeši vinéc dobróty v rucí Hospódni, i dijadíma cárstvija v rucí Bóha tvojehó. I ne prozovéšisja ktomú ostávlen, i zemľá tvojá ktomú ne narečétsja pustá: tebí bo prozovétsja vóľa mojá, i zemľá tvojá vselénnaja: jáko blahovolí Hospóď v tebí, i zemľá tvojá vkúpi naselítsja. I jákože živjáj júnoša s ďívoju, táko poživút sýnove tvojí s tobóju: i búdet jákože rádujetsja ženích o nevísťi, táko vozrádujetsja Hospóď o tebí.

Bytijá čténije.

[Hlavá 22, st. 1-18.] Býsť po hlahóľich sích, Bóh iskušáše Avraáma, rečé jemú: Avraáme, Avraáme. i rečé: sé áz, I rečé: pojmí sýna tvojehó vozľúblennaho, jehóže vozľubíl jesí Isaáka, i idí na zémľu vysóku, i voznesí jehó támo vo vsesožžénije, na jedínu ot hór, íchže tí rekú. Vostáv že Avraám útro, osidlá osľá svojé, poját že s sobóju dvá ótročišča, i Isaáka sýna svojehó, i rastnív drová vo vsesožžénije, vostáv íde, i prijíde na místo, jéže rečé jemú Bóh, v trétij déň. I vozzrív Avraám očíma svojíma, víďi místo izdaléče. I rečé Avraám otrokóm svojím: sjádite zďí so osľátem: áz že i ďítišč pójdem do ónďi, i poklonívšesja vozvratímsja k vám. Vzjá že Avraám drová vsesožžénija, i vozloží na Isaáka sýna svojehó: vzjá že v rúki i óhň, i nóž, i idósta óba vkúpi. Rečé že Isaák ko Avraámu otcú svojemú: ótče. ón že rečé: čtó jesť čádo? rečé že: sé óhň i drová, hďí jesť ovčá jéže vo vsesožžénije? Rečé že Avraám: Bóh úzrit sebí ovčá vo vsesožžénije, čádo: šédše že óba vkúpi, Prijidósta na místo, jéže rečé jemú Bóh: i sozdá támo Avraám žértvennik, i vozloží drová: i svjazáv Isaáka sýna svojehó vozloží jehó na žértvennik verchú dróv. I prostré Avraám rúku svojú vzjáti nóž, zakláti sýna svojehó. I vozzvá í ánhel Hospódeň s nebesé, i rečé: Avraáme, Avraáme. ón že rečé: sé áz. I rečé: da ne vozložíši rukí tvojejá na ótročišča, nižé da sotvoríši jemú čtó: nýňi bo poznách, jáko bojíšisja tý Bóha, i ne poščaďíl jesí sýna tvojehó vozľúblennaho mené rádi. I vozzrív Avraám očíma svojíma víďi, i sé ovén jedín deržímyj roháma v sáďi Savék: i íde Avraám, i vzjá ovná, i voznesé jehó vo vsesožžénije vmísto Isaáka sýna svojehó. I narečé Avraám íma místu tomú, Hospóď víďi: da rekút dnés, na horí Hospóď javísja. I vozzvá ánhel Hospódeň Avraáma vtoríceju s nebesé, Hlahóľa: mnóju samím kľáchsja, hlahólet Hospóď, jehóže rádi sotvoríl jesí hlahól séj, i ne poščaďíl jesí sýna tvojehó vozľúblennaho mené rádi: Voístinnu blahoslovjá blahoslovľú ťa, i umnožája umnóžu símja tvojé, jáko zvízdy nebésnyja, i jáko pesók vskráj mórja: i nasľídit símja tvojé hrády supostátov: I blahoslovjátsja o símeni tvojém vsí jazýcy zemníji, zanéže poslúšal jesí hlása mojehó.

proróčestva Isáijina čténije.

[Hlavá 61, st. 1-9] Dúch Hospódeň na mňí, jehóže rádi pomáza mjá, blahovistíti níščym, poslá mjá, iscilíti sokrušénnyja sérdcem, propovídati pľínnikom otpuščénije, i sľipým prozrínije: Nareščí ľíto Hospódne prijátno, i déň vozdajánija, uťíšiti vsjá pláčuščyja: Dáti pláčuščym sijóna slávu vmísto pépela, pomázanije vesélije pláčuščym: ukrašénije slávy vmísto dúcha unýnija, i narekútsja ródove právdy, nasaždénije Hospódne v slávu. I sozíždut pustýni víčnyja, zapusťívšyja préžde vozdvíhnut, i obnovját hrády pustýja, opustošénnyja v ródy. I prijídut inoródniji, pasúščiji óvcy tvojá, i inopleménnicy oráteli, i vinohrádari váši. Vý že svjaščénnicy Hospódni narečétesja, služítelije Bóha vášeho. rečétsja vám: kríposť jazýk sňíste, i v bohátstvi ích čúdni búdete. Síce zémľu svojú vtoríceju nasľíďat, i vesélije víčnoje nad hlavóju ích. Áz bo jésm Hospóď ľubjáj právdu, i nenavíďaj hrablénija ot neprávdy: i dám trúd ích právednikom, i zavít víčen zaviščáju ím. I poznájetsja vo jazýcich símja ích, i vnúcy ích posredí ľudéj: vsják víďaj já, poznájet já, jáko síji súť símja blahoslovénnoje ot Bóha i rádostiju vozrádujutsja o Hóspoďi.

Cárstv četvértych čténije.

[Hlavá 4, st. 8-37.] Býsť vo jedín déň, i préjde Jelisséj v Somán, i tú žená vélija, i uderžá jehó sňísti chľíba. i býsť jemú vchodíti, i ischodíti mnóžiceju, i ukloňášesja támo jásti chľíba. I rečé žená k múžu svojemú: sé nýňi razumích, jáko čelovík Bóžij svját séj mímo chódit nás prísno: Sotvorím úbo jemú hórnicu, místo málo, i postávim jemú támo ódr, i trapézu, i prestól, i svíščnik: i búdet vnehdá vchodíti jemú k nám, i ukloňájetsja támo. I býsť vo jedín déň, i vníde támo, i uklonísja v hórnicu, i spá támo. I rečé ko Hijezíju ótročišču svojemú: prizoví mi somaníťanyňu sijú. i prizvá jú, i stá pred ním. I rečé jemú: rcý úbo jéj, sé udivíla jesí nás vsím popečénijem sím: čtó podobájet sotvoríti tebí? ášče jésť tebé slóvo k carjú, ilí ko kňázju síly? oná že rečé: [ňísť.] posreďí ľudéj mojích áz jésm živúšči. I rečé ko Hijezíju: čtó podobájet sotvoríti jéj? i rečé Hijezíj ótročišč jehó: voístinnu sýna ňísť u nejá, i múž jejá stár. I rečé, prizoví jú: i prizvá jú, i stá pri dvérich. I rečé Jelisséj k néj: vo vrémja sijé, jákože čás séj, živúšči tý začnéši sýna. oná že rečé: ní, hospodíne, ne solží rabí tvojéj. I začát vo črévi žená, i rodí sýna vo vrémja sijé, jákože čás séj živúšči, jákože hlahóla k néj Jelisséj. I vozmužá ótročišč: i býsť, jehdá izýde ko otcú svojemú, k žnúščym, I rečé ko otcú svojemú: hlavá mojá, hlavá mojá [bolít] i rečé ko ótroku: nesí jehó k máteri jehó. I nesé jehó k máteri jehó i ležáše na koľínu jejá do polúdne, i úmre. I voznesé jehó, i položí jehó na odrí čelovíka Bóžija: i zatvorí jehó, i izýde, i prizvá múža svojehó, i rečé jemú: Poslí mi úbo jedínaho ot ótrok, i jedíno ot osľát, i tekú do čelovíka Bóžija, i vozvraščúsja. I rečé: čtó jáko tý ídeši k nemú dnés? ne nóv mésjac, nižé subbóta. oná že rečé: mír. I osidlá osľá, i rečé ko ótročišču svojemú: vedí, i idí, da ne uderžíši mené, jéže vsésti, jákože rekú tebí. hrjadí, i idí, i prijidí k čelovíku Bóžiju na hóru karmíľskuju. I íde, i priíde do čelovíka Bóžija v horú karmíľskuju. i býsť jáko víďi jú Jelisséj hrjadúščuju, i rečé k Hijezíju ótročišču svojemú: sé úbo somaníťanyňa ónaja. Nýňi tecý v srítenije jejá, i rečéši jéj: mír li tebí? i tečé vo srétenije jéj, i rečé jéj: mír li tebí? mír li múžu tvojemú? mír li ótročišču tvojemú? oná že rečé: mír. I prijíde k Jelisséju na hóru, i játsja za nózi jehó: i priblížisja Hijezíj otrínuti jú. i rečé Jelisséj: ostávi jú, jáko dušá jejá boľíznenna v néj, i Hospóď ukrý ot mené, i ne vozvistí mňí. oná že rečé: jedá prosích sýna u hospodína mojehó? jáko rekóch: ne preľstí mené? I rečé Jelisséj ko Hijezíju: prepojáši čreslá tvojá, i vozmí žézl mój v rúci tvojí, i idí, jáko ášče obrjáščeši múža, da ne blahoslovíši jehó, i ášče blahoslovít ťá múž, ne otviščáj jemú: i vozloží žézl mój na licé ótročišča. I rečé máti ótročišča: žív Hospóď, i živá dušá tvojá, ášče ostávľu tebé. i vostá Jelisséj, i íde v sľíd jejá. I Hijezíj íde pred néju, i vozloží žézl na licé ótročišča, i ne bí hlása, i ne bí slýšanija. i vozvratísja v srítenije jehó, i povída jemú, hlahóľa: ne vostá ótročišč. I vníde Jelisséj v chráminu, i sé ótročišč uméryj položén na odrí jehó. I vníde Jelisséj v dóm, i zatvorí dvér za dvojú sobóju, i pomolísja Hóspodu. I vzýde, i ľáže na ótročišči, i položí ustá svojá na usťích jehó, i óči svojí na óči jehó, i rúci svojí na rúci jehó, i plesňí svojí na plesnú jehó: i sľačésja nad ním, i dúnu na nehó, i sohríjasja plóť ótročišča. I obratísja, i pochodí v chrámiňi sjúdu i sjúdu: i vzýde i sľačésja nad ótročiščem sedmíždy, i otvérze ótročišč óči svojí. I vozopí Jelisséj ko Hijezíju, i rečé: prizoví mi somaníťanyňu sijú, i prizvá jú, i vníde k nemú. i rečé Jelisséj prijimí sýna tvojehó. I vníde žená, i padé na nóhu jehó, i poklonísja jemú do zemlí, i priját sýna svojehó, i izýde.

proróčestva Isáijina čténije.

[Hlavá 63, st. 11-19, hlavá 64, st. 1-5.] Táko hlahólet Hospóď: hďí vozvedýj ot zemlí ~~~~ pástyrja ovéc svojích, hďí jésť vložívyj v ních Dúcha svjatáho? Vozvédšaja desníceju Moiséja mýšca slávy jehó, razďilí vódu pred licém jehó, sotvoríti jemú ímja víčno. Provedé ích skvozí bézdnu, jákože koňá skvozí pustýňu, i ne utrudíšasja. I jáko skotý po póľu, i sníde Dúch ot Hóspoda, i nastávi ích: táko provél jesí ľúdi tvojá, sotvoríti tebí samomú ímja slávno. Obratísja Hóspodi ot nebesé, i vížď ot dómu svjatáho tvojehó i slávy tvojejá hďí jésť révnosť tvojá i kríposť tvojá? hďí jésť mnóžestvo mílosti tvojejá, i ščedrót tvojích, jáko terpíl jesí nám? Tý bo jesí otéc náš, ponéže Avraám ne uvíďi nás, i Izrájiľ ne pozná nás, no tý Hóspodi, otéc náš, izbávi ný, ispérva ímja tvojé na nás jésť. Čtó ukloníl jesí nás, Hóspodi, ot putí tvojehó, i ožestočíl jesí serdcá náša jéže ne bojátisja tebé? Obratísja rádi ráb tvojích, rádi plemén dostojánija tvojehó: Da [poné] málo nasľídim horý svjatýja tvojejá: protívnicy náši popráša svjatýňu tvojú. Býchom jáko ispérva, jehdá ne vlaďíl jesí námi, nižé bí narečénnoje ímja tvojé na nás. Ášče otvérzeši nébo, trépet prijímut ot tebé hóry, i rastájut. Jáko tájet vósk ot licá ohňá i popalít óhň supostáty, i javléno búdet ímja tvojé v soprotívnych tvojích: ot licá tvojehó jazýcy vozmjatútsja. jehdá sotvoríši slávnaja, trépet prijímut ot tebé hóry. Ot víka ne slýšach, nižé óči náši víďiša Bóha, rázvi tebé, i ďilá tvojá, jáže sotvoríši ždúščym mílosti. Mílosť bo srjáščet tvorjáščich právdu, i putí tvojá pomjánutsja.

proróčestva Jeremíina čténije.

[Hlavá 31, st. 31-34] Táko hlahólet Hospóď: sé dníje hrjadút, i zaviščáju dómu Izráilevu, i dómu Júdinu zavít nóv, Ne po zavítu, jehóže zaviščách otcém ích, v déň, vóňže jémšu mí za rúku ích, izvestí já ot zemlí jehípetskija: jáko tíji ne prebýša v zavíťi mojém, i áz nebrehóch ích, hlahólet Hospóď. jáko séj zavít, jehóže zaviščáju dómu Izráilevu, po dnéch óňich, hlahólet Hospóď: dajá zakóny mojá v mýsli ích, i na serdcách ích napišú já, i búdu ím v Bóha, i tíji búdut mí v ľúdi. I ne naučít kíjždo blížňaho svojehó, i kíjždo bráta svojehó, hlahóľa: poznáj Hóspoda: jáko vsí poznájut mjá ot mála dáže i do velíkaho ích: jáko mílostiv búdu neprávdam ích, i hrichóv ích ne pomjanú ktomú.

proróčestva Danijílova čténije.

[Hlavá 3, st. 1- 88] V ľíto osmonadesjátoje Navuchodonósor cár sotvorí ťílo zláto, vysotá jehó laktéj šestídesjati, i širotá jehó laktéj šestí: i postávi jé na póli Deíri, vo straňí Vavilónsťij. I poslá [Navuchodonósor cár] sobráti ipáty, i vojevódy, i mistonačáľniki, voždí že i mučíteli, i súščyja na vlastéch, i vsjá kňázi strán, prijití na obnovlénije kumíra, jehóže postávi Navuchodonósor cár. I sobrášasja mistonačáľnicy, ipáty, vojevódy, voždí, mučíteli velícyji, íže nad vlasťmí, i vsí načáľnicy strán na obnovlénije ťíla, jéže postávi Navuchodonósor cár: i stáša pred ťílom, jéže postávi Navuchodonósor cár. I propovídnik vopijáše s krípostiju: vám hlahóletsja naródi, ľúdije, plemená, jazýcy, vóňže čás ášče uslýšite hlás trubý, sviríli že i húsli, samvíki že i psaltíri, i sohlásija, i vsjákaho róda musikíjska, pádajušče poklaňájtesja ťílu zlatómu, jéže postávi Navuchodonósor cár. I íže ášče ne pád poklónitsja, v tój čás vvéržen búdet v péšč ohném horjáščuju. I býsť jehdá uslýšaša ľúdije hlás trubý, sviríli že i húsli, samvíki že i psaltíri, i sohlásija, i vsjákaho róda musikíjskaho, pádajušče vsí ľúdije, plemená, jazýcy, poklaňáchusja ťílu zlatómu, jéže postávi Navuchodonósor cár. Tohdá pristupíša múžije chaldéjstiji, i obolháša judéev, otviščávše ríša Navuchodonósoru carévi: carjú, vo víki živí. Tý carjú položíl jesí poveľinije, da vsják čelovík, íže ášče uslýšit hlás trubý, sviríli že, i húsli, samvíki že, i psaltíri, i sohlásija, i vsjákaho róda musikíjska, i ne pád poklónitsja ťílu zlatómu, vvéržen búdet v péšč ohném horjáščuju. Súť úbo múži judéje, íchže postávil jesí nad ďíly straný vavilónskija, Sedrách, Misách i Avdenahó, íže ne poslúšaša zápovidi tvojejá carjú, i bohóm tvojím ne slúžat, i ťílu zlatómu, jéže postávil jesí, ne poklaňájutsja. Tohdá Navuchodonósor v járosti i hňívi rečé privestí Sedrácha, Misácha i Avdenahó: i privedéni býša pred carjá. I otviščá Navuchodonósor, i rečé ím: ášče voístinnu Sedrách, Misách i Avdenahó, bohóm mojím ne slúžite, i ťílu zlatómu jéže postávich, ne poklaňájetesja: Nýňi úbo ášče jesté hotóvi, da jehdá uslýšite hlás trubý, sviríli že i húsli, samvíki že i psaltíri, i sohlásija, i vsjákaho róda musikíjskaho, pádše poklonítesja ťílu zlatómu, jéže sotvorích: ášče že ne poklonitésja, v tój čás vvérženi búdete v péšč ohném horjáščuju: i któ jesť Bóh, íže ízmet vý iz rukí mojejá? I otviščáša Sedrách, Misách i Avdenahó hlahóľušče carjú navuchodonósoru: ne trébi nám o hlahóľi sém otviščáti tebí. jésť bo Bóh náš na nebesích, jemúže mý slúžim, sílen izjáti nás ot péšči ohném horjáščija, i ot rukú tvojéju izbáviti nás carjú. Ášče li ní, vídomo da búdet tebí, carjú, jáko bohóm tvojím ne slúžim, i ťílu zlatómu, jéže postávil jesí, ne kláňajemsja. Tohdá Navuchodonósor ispólnisja járosti, i zrák licá jehó izminísja na Sedrácha, Misácha i Avdenahó, i rečé: razžžíte péšč sedmeríceju, dóndeže do koncá razhorítsja. I mužém síľnym krípostiju rečé: okovávše Sedrácha, Misácha i Avdenahó vvérzite v péšč ohném horjáščuju. Tohdá múžije óniji okováni býša s háščami svojími, i pokryvály i sapohmí, i so odéždami svojími, i vvérženi býša posreďí péšči ohném horjáščija. Ponéže hlahól carév prevozmóže, i péšč razžžéna býsť preizlíšše: i mužéj ónych, íže vverhóša Sedrácha, Misácha i Avdenahó, ubí plámeň óhnennyj. I múžije tíji trijé, Sedrách, Misách i Avdenahó, padóša posreďí péšči ohném horjáščija okóvani, i choždáchu posreďí plámene pojúšče Bóha, i blahoslovjášče Hóspoda. I stáv s ními Azárija pomolísja síce, i otvérz ustá svojá posreďí ohňá, i rečé: blahoslovén jesí Hóspodi Bóže otéc nášich, chváľno i proslávleno ímja tvojé vo víki. Jáko práveden jesí o vsích, jáže sotvoríl jesí nám, i vsjá ďilá tvojá ístinna, i právi putijé tvojí, i vsí sudí tvojí ístinni, I suďbý ístinny sotvoríl jesí po vsím, jáže navél jesí na ný, i na hrád svjatýj otéc nášich Jerusalím: jáko ístinoju i sudóm navél jesí sijá vsjá na ný hrích rádi nášich. Jáko sohrišíchom i bezzakónnovachom otstupívše ot tebé, i prehrišíchom vo vsích. I zápovidej tvojích ne poslúšachom, nižé sobľudóchom, nižé sotvoríchom, jákože zapovídal jesí nám, da bláho nám búdet. I vsjá, jelíka sotvoríl jesí nám, i vsjá, jelíka navél jesí na ný, ístinnym sudóm sotvoríl jesí. I predál jesí nás v rúki vrahóv bezzakónnych, mérzkich otstúpnikov: i carjú neprávednu, i lukávňijšu páče vsejá zemlí. I nýňi ňísť nám otvérzsti úst, stúd i ponošénije býchom rabóm tvojím, i čtúščym ťá. Ne predážď úbo nás do koncá ímene tvojehó rádi, i ne razorí zavíta tvojehó, I ne otstávi mílosti tvojejá ot nás, Avraáma rádi vozľúblennaho ot tebé, i za Isaáka rabá tvojehó, i Izráiľa svjatáho tvojehó, ímže hlahólal jesí umnóžiti símja ích, jáko zvízdy nebésnyja, i jáko pesók vskráj mórja. Jáko Vladýko, umálichomsja páče vsích jazýk, i jesmý smiréni po vséj zemlí dnés hrích rádi nášich. I ňísť vo vrémja sijé kňázja, i proróka, i voždá: nižé vsesožžénija, nižé žértvy, nižé prinošénija, nižé kadíla, ni místa, jéže požréti pred tobóju, i obristí mílosť: no dušéju sokrušénnoju, i dúchom smirénnym, da prijáty búdem. Jáko vo vsesožžénijich óvnich i júnčich, i jáko vo tmách áhnec túčnych: táko da búdet žértva náša pred tobóju dnés, i da soveršítsja po tebí, jáko ňísť studá upovájuščym na ťá. I nýňi vozsľídujem vsím sérdcem, i bojímsja tebé, i íščem licá tvojehó. Ne posramí nás, no sotvorí s námi po krótosti tvojéj, i po mnóžestvu mílosti tvojejá. I izmí nás po čudesém tvojím, i dážď slávu ímeni tvojemú Hóspodi. I da posrámjatsja vsí javľájuščiji rabóm tvojím zlája, i da postyďátsja ot vsjákija síly, i kríposť ích da sokrušítsja. I da razumíjut, jáko tý jesí Hospóď Bóh jedín, i sláven po vséj vselénňij. I ne prestáša, vvérhšiji ích, sluhí carévy žhúšče péšč náfthoju, i smolóju, i izhrébmi, i chvrástijem. I razlivášesja plámeň nad péščiju na lákti četýredesjať dévjať. I obýde i požžé, íchže obríte ókrest péšči chaldéjskija. Ánhel že Hospódeň sníde kúpno s súščimi so Azárijeju v péšč, i ottrjasé plámeň óhnennyj ot péšči, i sotvorí srédňije péšči jáko dúch rosý šumjášč: i ne prikosnúsja ích otňúd óhň, i ne oskorbí, nižé stuží ím. Tohdá tíji trijé jáko jedínymi ustý pojáchu, i blahoslovľáchu, i slávľachu Bóha v peščí, hlahóľušče: Blahoslovén jesí Hóspodi Bóže otéc nášich, i prepítyj i prevoznosímyj vo víki: i blahoslovéno ímja slávy tvojejá svjatóje, i prepítoje i prevoznosímoje vo víki. Blahoslovén jesí v chrámi svjatýja slávy tvojejá, i prepítyj i prevoznosímyj vo víki. Blahoslovén jesí víďaj bézdny, siďáj na cheruvímich, i prepítyj i prevoznosímyj vo víki. Blahoslovén jesí na prestóľi slávy cárstvija tvojehó, i prepítyj i prevoznosímyj vo víki. Blahoslovén jesí na tvérdi nebésňij, i prepítyj i prevoznosímyj vo víki.

Vostaém zďí i pojém:

Hóspoda pójte i prevoznosíte vo vsjá víki.

Čtéc že hlahólet stichí:

Blahoslovíte vsjá ďilá Hospódňa,

I mý: Hóspoda pójte i prevoznosíte jehó vo víki.

Blahoslovíte ánheli Hospódni,

Blahoslovíte nebesá,

Blahoslovíte vódy vsjá, jáže prevýše nebés,

Blahoslovíte vsjá síly Hospódni,

Blahoslovíte sólnce i luná,

Blahoslovíte zvízdy nebésnyja,

Blahoslovíte vsják dóžď i rosá,

Blahoslovíte vsí dúsi,

Blahoslovíte óhň i vár,

Blahoslovíte stúď i znój,

Blahoslovíte rósy i ínej,

Blahoslovíte nóšči i dníje,

Blahoslovíte svít i ťmá,

Blahoslovíte léd i mráz,

Blahoslovíte slány i sňízi,

Blahoslovíte mólnija i óblacy,

Da blahoslovít zemľá,

Blahoslovíte hóry i chólmi,

Blahoslovíte vsjá prozjabájuščaja na zemlí,

Blahoslovíte istóčnicy,

Blahoslovíte morjá i ríki,

Blahoslovíte kíti i vsjá dvížuščajasja vo vodách,

Blahoslovíte vsjá ptícy nebésnyja,

Blahoslovíte zvírije i vsí skóti,

Blahoslovíte sýnove čelovíčestiji,

Da blahoslovít Izrájiľ,

Blahoslovíte jeréji Hospódni,

Blahoslovíte rabí Hospódni,

Blahoslovíte dúsi i dúšy právednych,

Blahoslovíte prepodóbniji i smirénniji sérdcem,

Blahoslovíte Anánija, Azárija i Misaíl,

Blahoslovíte apóstoli, prorócy i múčenicy Hospódni,

Blahoslovím Otcá, i Sýna, i svjatáho Dúcha,

I nýňi i prísno, i vo víki vikóv, amíň.

Chválim, blahoslovím, poklaňájemsja Hóspodevi,

Pojúšče i prevoznosjášče vo vsjá víki.

(Diákon ilí jeréj hlahólet jekténiju sijú. Ášče mirján molítsja, hlahólet tokmó:

Hóspodi, pomíluj. (3x) Sláva, i nýňi: )

Páki i páki, mírom Hóspodu pomólimsja.

Lík: Hóspodi, pomíluj. (na jedínom kójemždo prošéniji)

Zastupí, spasí, pomíluj, i sochraní nás, Bóže, Tvojéju blahodátiju.

Presvjatúju, prečístuju, preblahoslovénnuju, slávnuju Vladýčicu nášu Bohoródicu i prisnoďívu Maríju, so vsími svjatými pomjanúvše, sámi sebé i drúh drúha, i vés živót náš Christú Bóhu predadím.

Lík: Tebí, Hóspodi.

Jeréj: Jako svjat jesi Bože naš, i Tebi slavu vozsylajem, Otcu i Synu i Svjatomu Duchu, nyňi i prisno i vo víki vikóv.

Lík: Amíň.

Lík: Jelícy vo Christá krestístesja, vo Christá oblekóstesja. Allilúja. (3x)

Sláva, i nýňi: vo Christá oblekóstesja. Allilúja.

Jelícy vo Christá krestístesja, vo Christá oblekóstesja. Allilúja.

Diákon: Vónmim.

Jeréj: Mír vsím.

Diákon: Premúdrosť, vónmim.

Prokímen, hlás 5. psalóm davídov ne hlahólem, no ábije prokímen: Vsjá zemľá da poklonítsja tebí, i pojét tebí, da pojét že ímeni tvojemú výšnij.

Stích: Vosklíknite Hóspodevi vsjá zemľá, pójte že ímeni jehó.

Apóstol k rímľanom, začálo 91: Brátije, jelícy vo Christá Isúsa krestíchomsja: Konéc: o Chrisťí Iisúsi Hóspoďi nášem.

Jeréj: Mír ti!

Diákon: Premúdrosť, vónmim.

Allilúija ne pojétsja, no po jéže reščí jeréju: Mír tí. i ábije čtéc hlahólet vmísto allilúija,

hlás 7. Voskresní Bóže, sudí zemlí, jáko tý nasľídiši vo vsích jazýcich: I pivcý pojút tóžde.

I čtéc, stích: Bóh stá v sónmi bohóv, posreďí že bóhi razsúdit. I pivcý: Voskresní Bóže:

Stích: Dokóľi súdite neprávdu, i líca hríšnikov prijémlete?

Stích: Sudíte síru i ubóhu, smirénna i níšča opravdájte.

Stích: Izmíte níšča i ubóha, iz rukí hríšniči izbávite jehó.

Stích: Ne poznáša, nižé urazumíša, vo ťmí chóďat.

Stích: Da podvížatsja vsjá osnovánija zemlí. áz rích: bózi jesté, i sýnove výšňaho vsí. vý že jáko čelovícy umirájete, i jáko jedín ot kňazéj pádajete.

I páki: voskresní Bóže, sudí zemlí, jáko tý nasľídiši vo vsích jazýcich. jehdá že pojút: Voskresní Bóže sudí zemlí: Tohdá jeréji i dijákoni izvlačájutsja čérnych odéžd, i oblačájutsja v bílyja.

Jevánhelije ot matféja, začálo 115: V véčer subbótnyj: Konéc: Do skončánija víka, amíň.

I po čínu Bóžéstvennaja liturhía Velíkaho Vasílija.

Vmísto že cheruvímskija písni pojétsja nastojáščij tropár, hlás 8: Da molčít vsjákaja plóť čelovíča, i da stojít so stráchom i trépetom, i ničtóže zemnóje v sebí da pomyšľájet: cár bo cárstvujuščich, i Hospóď Hospódstvujuščich, prichódit zaklátisja i dátisja v sňíď vírnym. Predchóďat že semú lícy ánheľstiji so vsjákim načálom i vlástiju, mnohoočítiji cheruvími, i šestokrilátiji serafími, líca zakryvájušče, i vopijúšče písň: allilúija, allilúija, allilúija.

Pričásten, hlás 4: Vostá jáko spjá Hospóď: i voskrése spasájaj nás. Allilúija, tríždy.